***Ještě nikoho jsem neviděla umírat vesele, ale já budu první.***

Holčička

14. dubna 2007 v 21:38 |  Příběh
Hločička

Odpusť, holčičko... Já nevím, jak Tě mám oslovit, ale přesto Ti musím napsat tenhle dopis. Mockrát jsem byl v nemocnici, ale pokaždé mě odehnali jako zloděje. Vážně, já Ti chtěl ukrást Tvůj úsměv, Tvůj polibek. Ale oni mi nedovolili nic, jen tenhle dopis. Lásko, prosím, vrať se zpátky. Já už dávno zapomněl na tu sobotu, na to, co se stalo... Vím, že je to těžké, když Ti to všechno připomínám, ale já jinak nemůžu. Vlastně za všechno můžu já. Věděl jsem, že se už dlouho líbíš Petrovi. Ale já věřil... Přesto že Tě hltal těma proklatejma očima na každým kroku. Byl to můj nejlepší kamarád, ale měl jednu hroznou vadu, strašně rád přebíral holky. Proto jsem od začátku na tu zábavu nechtěl jet. Petr mi totiž řekl, že bere auto, ať jedeme s ním. Ale Tys dobře věděla, že mě přemluvíš a to se Ti podařilo. Ten den jsi byla hezčí než jindy. Měla jsi nové džíny a báječné tričko a on na Tebe začal koukat. Celý večer jsi tancovala jenom s ním. Ne, já Ti nechci nic vyčítat, vždyť ses mě ptala, jestli můžeš s Petrem tančit a já nebyl proti. Víš, jak mi bylo, když jste šli spolu ven?! Petr byl opilý, ale dobře věděl, co dělá. Když šel kolem mě, tak mi řekl: "Tak co, ty paroháči." A já udělal tu chybu, že jsem mu nedal na hubu. Ale nemohl jsem vědět, že odjedete autem. On byl ještě takový, že se odvážil řídit. Když jsem se dozvěděl, že jste odjeli, šel jsem spát ke kamarádovi. Ale asi za hodinu za mnou přiběhl Ondra a řekl, že se někde stala strašná nehoda. Byl udýchaný a řekl, že je tam policie. Letěl jsem zpátky do kulturáku, nevěděl jsem sice, komu se co stalo, ale měl jsem takový divný pocit. Polykal jsem slzy a dusil se úzkostí. V sále byl zmatek nikdo nevěděl, co se děje a policie řádila. Nenápadně jsem proklouzl dveřmi a vyletěl ven. Letěl jsem jako blázen až k místu, kde stál hlouček lidí. Pak jsem uviděl Tebe. Ležela jsi hlavou na předním skle. Tvé husté kaštanové vlasy slepené krví visely splihlé kolem krku a tvář se podobala kusu zmačkaného hadru. Z úst Ti vytékal pramínek krve a Tvé ruce visely kolem těla, nyní neforemně zkrouceného těla s bolestným pohledem. Běžel jsem pryč... Daleko od toho strašného místa. Běžel jsem co nejdál... Ani nevím, kam jsem doběhl. Vím jen, že jsem si lehl do trávy a začal brečet jako malý kluk. Ta nehoda kontrastovala s ranními červánky. Na obloze bledly poslední hvězdy, které ještě před chvílí měly sílu svítit milencům na cestu jejich štěstí. Víš, miláčku, ty červánky mi totiž připomínaly Tvou tvář. Přesně takhle ses tvářila, když jsem Tě poprvé políbil. Až v pondělí jsem se dozvěděl, že Tě Petr začal líbat a plnou rychlostí jste narazili do stromu. Ale proč Ti to vlastně píšu?!? Vždyť Ty už nikdy neotevřeš oči, Tvé rty už nikdy nepolíbí mou tvář, protože už na tomto světě neexistuješ. Ano, zemřela jsi dřív, než jsem Ti stačil říct, že Tě miluju jako nikoho na světě, víc než jsem koho v životě dokázal milovat. Ale já ten dopis spolu s kyticí 18 bílých růží pokládám na Tvou rakev a to bude poslední důkaz mé neumírající lásky k mrtvé dívce...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama